
Leden 2011
Jídelníček 16.01.2011
16. ledna 2011 v 18:17 | Jídelníček,DietySnídaně-nic
svačina-nic
oběd-trocha bramborové kaše
svačina-jogurt
večeře-nic
________________________________________________
Moc toho není,jsem nemocná ale jsem za tó ráda:)
Pokusy o život...
15. ledna 2011 v 13:29 | OstatníPokusy o život.
Co to je ?
Snažím se žít a každý den začít jako nový začátek.
Nedívat se zpátky.
Ale nejde to.
Pronásleduje mně to na každém kroku.
Ty děsivé noční múry kdy vidím jeho mrtvé oči jak na mně vyčítavě koukají.
Bylo mi sedm a našla jsem svého otce mrtvého v ložnici.
Ten pohled do dneška nezapomenu.
Jeho prázný pohled a ztuhlé promodralé tělo.
Nejde na to zapomenout.
Bratr a jeho odporné tělo jak se na mně sápe každou noc.
Chce se mi zvracet jenom na to pomyslím.
Každý kousek mého těla mi příjde odporný.
Jeho hnusné tělo mi zábijelo duši děvet let.
Ano, zabil ji !
Ten pohled dolů byl uklidňující.
Stála jsem tam v té výšce a chtěla tomu všemu dát konečně sbohem.
Prostě zkočit a na nic už nikdy nemyslet.
Už nikdy neslyšet jeho odporný hlas když mi říkal že jsem zlobivá a proto mi teď musí ublížit.
Nikdy už nemuset sedět hodiny v pokoji a ničit svoje tělo žiletkou.
Už nikdy neplakat.
Jenže jsem to nedokázala.
Objevila se tam ona.
A já hloupá jsem uvěřila že život bude lepší když mně jednou někdo vyslechl.
Jak hloupá jsem byla !
Život se nemění.
Minulost se nedá smazat.
Nedokážu žít tím co bude, nevěřím že vůbec něco bude.
Bleskovka :)
15. ledna 2011 v 12:19 | Gryzcová ♥ | Soutěže
1.Ahoj,jak se máš?:)
2.Hlásneš pro mě?http://latest-sims.blog.cz/1101/sonb-2011-1-kolo
(Gryzcová ♥) děkuju:)+ napiš kolikaty to byl hlas)
3.Kolik ti je let?
4.Tvoje přezdívka?
5.Co chceš na diplom?
Beru prvních 5 ♥ tak neváhejte a piště popřípadě prosím hlasujte ♥
Fotografie - Doteky prstů
10. ledna 2011 v 16:49 | Fotím♥dotek prstů.Pro "inteligenty"..Tohle nejsou moje prsa.

Anorexii spustil můj kluk. Podváděl mě s nejlepší kamarádkou..
10. ledna 2011 v 16:20 | Jídelníček,DietySkončila jsem jako vychrtlina z kostí a kůže. Je mi 18 let a mám mentální anorexii. Místo toho,abych tento krásný věk prožívala stejně jako mí vrstevníci, tiše trpím. Čtenářka Patricie napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.
Začalo léto a s ním spojené prázdniny,na které se všichni ze školních lavic tolik těšíme. Pro mě ale mělo nastat peklo. Partner mě začal podvádět s mou nejlepší přítelkyní. Celé dny jsem probrečela, ani jsem nemohla usnout, přestala jsem jíst a za měsíc jsem zhubla pět kilo.
Jídlo mě začalo ovládat
Po překonání této krize jsem už bohužel byla v pasti. Také kvůli tomu, že jsem si nemohla jen tak něco koupit na ulici, když byl hlad, protože mám alergii na lepek. Styděla jsem se jíst své "divné" rohlíky před lidmi, co o mé alergii nevědí. Lepší bylo se prostě vůbec nenajíst.
A tak mě jídlo začalo ovládat. Najednou bylo všude. Začala jsem přemýšlet, o tom co jím, kdy jím a jak moc si toho můžu dát. Nikdy v životě jsem nebyla tlustá. Myšlenky na to, že bych měla zhubnout se ani neobjevily.
Už jsem nedokázala jíst normálně
Stále jsem hubla. Už jsem nedokázala jíst normálně. Vypadávaly mi vlasy, měla jsem neustále depresivní náladu a nedokázala jsem s nikým normálně mluvit.
Zhubla jsem dalších pět kilo, a to pořád ještě neměl být konec. Moje váha byla na hranici podváhy, ale já se stále viděla normální. Lidé mi tvrdili, že už jsem dost hubená, ať neblbnu a nehubnu, ale nešlo to.
Dokázala jsem sníst za celý den jen jedno rajče a misku jogurtu. Jiného člověka by hlad donutil najíst se, ale mně to stačilo.
Dokázala jsem sníst za celý den jen jedno rajče a misku jogurtu. Jiného člověka by hlad donutil najíst se, ale mně to stačilo.
Nemohla jsem ani vyjít schody
Cvičila jsem až do úplného vyčerpání. Už jsem nemohla ani spát. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co si dám další den k jídlu. Byla jsem neustále unavená a strašně slabá.
Někdy jsem nemohla ani vyjít schody. Točila se mi hlava a bála jsem se dokonce jít i přes přechod, aby mě nepřejelo auto, protože už jsem nedokázala normálně vnímat věci kolem sebe. Ztratila jsem najednou všechny kamarády.
Připadala jsem si strašně sama. V mém životě už nebyli přátelé, škola a ani můj kluk. Už bylo jen jídlo, cvičení a "dokonalá postava".
Musela jsem si koupit nové oblečení, protože většina věcí mi byla moc velká. Velikost XS mi byla tak akorát a ještě pořád by se do kalhot této velikosti kousek mě vešel. Přestala jsem menstruovat a chuť na sex úplně vymizela. Byla jsem k ničemu.
Musela jsem si koupit nové oblečení, protože většina věcí mi byla moc velká. Velikost XS mi byla tak akorát a ještě pořád by se do kalhot této velikosti kousek mě vešel. Přestala jsem menstruovat a chuť na sex úplně vymizela. Byla jsem k ničemu.
Nad vodou mě drželo jen to, že mám ještě svého přítele, který mě snad neopustí.
Skončila jsem na psychiatrii
Doma si všimli, že není něco v pořádku. I mně instinkt napověděl, že už je možná pozdě. Musím začít něco dělat, jinak nepřežiju. Nastoupila jsem do psychiatrické nemocnice na oddělení pro poruchy příjmu potravy.
Měla jsem štěstí, že jsem nedopadla jak některé moje spolubydlící. Nevěřila bych, že se setkám s holkami, které vypadaly jako kdyby vyšly z koncentračního tábora.
Jinak jsme ale byly všechny stejné. Žádná z nás se neuměla normálně najíst. Strach z jídla ovládal všechny. Strávila jsem tam dva týdny. Musela jsem zvládnout sníst spousty jídla, ale bezvýsledně. Nepřibrala jsem ani půl kila.
Nejspíš kvůli tomu, že nemocnice neměla tak dobrý přístup k bezlepkovým potravinám, které jsou navíc velmi drahé. Nepřispěla tomu ani moje každodenní depresivní nálada, a proto jsem podepsala revers a den před Vánoci odešla domů.
Stala se ze mě vyrchtlina
Myslela jsem si, že to budu zvládat. Nezvládala jsem však nic. Život začal být těžší a těžší. Přitom by stačilo se jednou pořádně najíst.
Vánoce jsem zkazila nejen sobě, ale i ostatním z rodiny, kteří se snažili mi vyhovět a kontrolovali můj stravovací režim naučený z nemocnice. Stejně to bylo málo. Co se dalo vyhodit, jsem vyhodila. Když se nikdo nedíval, dokázala jsem v mžiku strčit do kapsy půlku rohlíku i vylít jogurt.
Všechno mi už bylo jedno, pro mě existovalo jen jídlo. Bylo to něco, o čem jsem si myslela, že se na to můžu upnout, co mám pevně pod kontrolou a co mě nezradí.
Jedla jsem málo a hubla jsem dál. Už jsem nezvládala nic. Na nic jsem se nemohla soustředit. Přítel mě dávno opustil. Nevydržel neustálé hádky, rozhovory o jídle a o tom, jak vypadám. Poslední měsíce mi vadil každý jeho dotyk. Stala se ze mě zrůda.
Jedla jsem málo a hubla jsem dál. Už jsem nezvládala nic. Na nic jsem se nemohla soustředit. Přítel mě dávno opustil. Nevydržel neustálé hádky, rozhovory o jídle a o tom, jak vypadám. Poslední měsíce mi vadil každý jeho dotyk. Stala se ze mě zrůda.
Vychrtlina z kostí a z kůže. Někdy jsem se ani sama sobě nelíbila, jenže pomoct už jsem si nedokázala.
Bez dohledu se nenajím
Nakonec jsem znovu skončila v péči psychiatrů a psychologů, a tak je tomu dodnes. S jídlem mi pomáhají rodiče. Hlavně máma. Nejsem schopná se bez dohledu najíst. Pořád mi něco v hlavě radí, jak jídlo schovat nebo vyhodit. Nedokážu ten hlas umlčet.
Je to už víc než půl roku, co mám mentální anorexii. Léčím se asi čtyři měsíce a ještě zdaleka nemám vyhráno. Přibrala jsem tři kila, i když moje váha ukazuje podvýživu, já si připadám normálně hubená.
Nevím, kdy v sobě objevím to, abych si řekla, že už chci konec toho všeho a že chci začít žít jako normální zdravá holka. Někdy mám pocit, že by snad bylo lepší umřít. Už se nikdy nevyrovnám s tím, že jsem tolik ublížila lidem, které mám ráda. Díky antidepresivům už nemám tak špatné nálady. Odešla i podrážděnost a výčitky z jídla.
Sama si však říkám, kdy tohle všechno skončí? Budu zase jako dřív? Přestane mě jídlo ovládat? Kdoví...
Nejúčinnější triky na hubnutí
10. ledna 2011 v 15:59 | Jídelníček,Diety
- Jezte 5x denně, po přibližně 3-4 hodinách. Omezíte tím pocity prázdnosti a hladu. 3x si dejte něco většího a 2x si dejte třeba jablko nebo banán.
- Pokud chcete svou hmotnost DLOUHODOBĚ snížit, neměla by jste zhubnout více než 0,5 - 1kg za týden. Pokud zhubnete víc, nejedná se o úspěch. Pak už totiž neshazujete tuk, ale svalovou hmotu, což je rpo zdraví velice negativní!!
- Jídlo si dávejte na menší talíře - porce bude vypadat větší.
- Jezte pomalu a vychutnávejte si každé sousto. Žaludek vyšle mozku signály stravy dříve díky podmanění zrakovém, čichovém a chuťovém, které je hned intenzivnější. Pokud by jste jedla ve spěchu nebo třeba u televize, žaludek vyšle mozku pocit nasycenosti až po 20 minutách, za které jíte dál a dál a pak se cítíte přecpaná.
- Při dostání velké porce si udělejte v jídle nožem uprostřed čáru. Snězte jen jednu půlku.
- Měla by jste vypít alespon 2 litry vody denně!
- Američtí vědci prokázali, že při hubnutí na břiše je nejlepší ležet na zádech a pomyslně šlapat na kole nohama ve vzduchu. Je to o 250% účinější než sedy lehy, protože u tohoto cviku svaly více a synchronizovaně pracují.
- Jezte hodně ryb...minimálně 2x týdně. Mají velice dobrou výživovou hodnotu a nezatěžují.
- Dávejte si častěji ananas. Váže na sebe tuk!!
- Omezte bílé pečivo (nejlépe nahraďte veškeré pečivo knackebroty). Pečivo nafukuje břicho a nemá výživnou hodnotu.
- Pijte JEDINĚ vodu. Kola je zlo...
- Ráno si můžete dát kousek sladkého - nejlépe hořkou čokoládu.
- Nejezte po 5-6 hodině.
- Měla by jste spát minimálně 8 hodin denně!!
- Při omezeném množství stravy stačí 15-20 min denně posilovat. Klidně u televize.
- Při normální dietě, omezené pouze na tuky a cukry, nejlépe 35 - 45 minut na rotopedu. Zkrátka fyzický náročnější pohyb, při kterém se zapotíte.
- Mějte dobrou náladu. Při depresích se jídlu jen těžko odolává. Přicházejí návaly hladu a chutí!!!
V důsledku nedokonalosti světa jsme my všichni nedokonalí.
9. ledna 2011 v 20:59 | OstatníPravé hvězdy nikdy nespadnou a
den nikdy nezačne dřív, než skončí ten předešlý.
Zatímco svit překročí práh křehkosti života,
duši pohltí noc a slzy přehluší
a dešťové kapky budou to jediné,
co je tvé tváři připomíná.
Jak na pěkný zadek?
9. ledna 2011 v 19:29 | Jídelníček,DietyJe ti nepříjemný pořád dokola vídat svůj nepěkný zadek v zrcadle? Pokud si se stoprocentně rozhodla něco s ním udělat, poradím ti, jak ho opečovávat a hýčkat, aby byl i přes svou velikost pevný, hezky tvarovaný a bez celulitidy.
Jednou z hlavních a nejčastějíš příčin povoleného pozadí je nedostatek pohybu! Dej si proto alepsoň 2x týdně pořádně do těla. Buď cvič doma, nebo si zajdi do fitka na hodinu aerobicu či spinningu.
Cvik => Posilující most:
Lehni si na záda, bederní páteř přitlač k zemi, pokrč nohy a chodidla od sebe roztáhni na šířku ramen. Natažené ruce propleť pod zadečkem a pomalým pohybem ho zvedej ze země, co nejvýš to půjde. V téhle poloze vydrž minutu a pak pánev pomalu vracej do výchozí pozice. Cvik opakuj ještě 5x a odpočiň si.
Hurá na kolo!
Pro ty, co se doma k pohybu nedokopou, je kolo výborná záležitost. Jízdou na něm totiž najednou zpěvňuješ svaly na nohách, zadečku i na břiše!
Dopřávej si...
...Zelený čaj - Díky vitaminu C a zinku zbaví tvé tělo jedů a zrychlí trávení. Během dne se snaž vypít přibližně 7 šálků zeleného čaje.
...Exotické ovoce - Máš ráda ananas, papája, mango nebo kiwi? To je dobře, protože takových dobrot můžeš sníst, kolik chceš. Tropické plody obsahují ''chytré'' enzymy, které přirozenou cestou zpevňují kůži .
...Kyselina křemičitá - Dodává tkáním vlhkost a podkoží udržuje pevné a elastické. Kde jí najdeš nejvíc? V prosu a jáhlech (nebo ji seženeš v lekárně v podobě tablet)
...Citrusové plody - Nejlepším rozpouštědlem tuků (!!!) je vitamin C. Pomerančem, grepem nebo paprikou se cpi od rána do večera!
...Draslík - Zabraňuje zadržování tekutin v těle. Mezi největší ''draslíkozásobny'' patří banány, pomeranče, brambory a luštěniny.
Já osobně vám můžu doporučit ten zelený čaj:) už mi i chutná,piju denně 8 šálku+1 vody a jsem spokojená jak se svym zadkem i s váhou:)
Nemám ráda Paris Hilton
9. ledna 2011 v 19:09 | Něco o mě♥Jeden z důvodů proč nesnášim Paris Hilton. Vím, že hodně holek z vás jí má za svou Thinspiration, tak sem budu dávat nějaké její fotky, ale rovnou říkám, že jí nemusim!! A proč? Pár příkladů:
→ Hodně ublížila Mary-Kate Olsen. Mary-Kate a Paris byly kamarádky,ale když jí Mary-Kate představila Paris svou lásku Stavrose Niarchose,tak Paris neváhala a Stavrose jí hnusně přebrala. Mary-Kate to zlomilo srdce a z rozchodu se hodně dlouho vzpamatovávala... Paris potom prohlásila: Kamarádek můžu mít, kolik jen budu chtít.
→ Pořád tvrdí že je úspěšná zpěvačka, herečka, modelka, návrhářka a podnikatelka. Přitom jí ani jedna z těhle věcí moc nejde. Za roli v hororu Dům voskových figurín dostala Zlatou Malinu. Neumí zpívat, její tenký upištěný hlásek zkritizovaly všichni špičkový kritici a to ostatn í- to je jen práce jejího obrovského týmu lidí. Je namyšlená.
→ Bude napsaná ve Světové knize rekordů jako nejpředceňovaná ''CELEBRITA''
→ Nebýt toho, že je dědička impéria Hilton, tak by se možná nikdy neproslavila. Nic pořádného nedokázala. Možná jen zvedla návštěvnost filmu Dům voskových figurín v kině, protože se lidi chtěli kouknout, jak umírá.
→ Paris má zvířata jenom jako modní doplněk a když ji omrzí tak je odhodí jako kabelky z loňské sezony. Fretku si sebou vezme na nějakou přehlídku nebo akci jenom když má stejnou barvu jako její šaty, aby to ladilo.
→ Paris byla PETOU zvolena za nejhůře oblékanou celebritu, kvůli nošení pravých kožešin. Paris vůbec nevadí že kvůli podobným, jako je ona strašně trpí stovky zvířat, které sou zaživa mučena a ztahována z kůže. Stejně tak jako Kate Moss má v oblibě hlavně obuv vyráběnou z kůže asijských králíků (přitom se právě Kate stala v minulosti tváří reklamy, jejímž heslem bylo ,,raději nahá než oblečená do kůže'').
→ Nikdy jsem neslyšela a nikdy jsem nečetla, že by Paris věnovala jediný dolar na charitu nebo jako pomoc Africkým dětem apod.
Pro mě je to prostě jen zbohatlá barbie, která ani nemá moc krásnou postavu (Nicole Richie je o hodně hezčí!! Aspoň pro mě)
Nemusíte se mnou souhlasit. Každej má svůj názor. Tohle je ten můj
Mimochodem...
Paris a Tinkerbell:
→ Ať se Paris snaží, jak chce, stejně se chová jako povrchní barbínka. Naposledy se předvedla, když se rozhodla zbavit své čivavy, protože pejsek moc vyrostl a jeho 1.6 kg bylo na modni doplněk už příliš. Tinkerbell poputoval k její matce a Paris si pořídila menšího Bambiho. Mluvčí společnosti PETA, která bojuje za práva zvířat, si povzdechla: ,,Je škoda, že Paris nemá srdce stejně velké jako svou peněženku. Zvířata by se neměla odkládat jako loňský model kabelky.''
Lenka: ,,Umřu! Mám jen 23 kg!''
9. ledna 2011 v 18:40 | Jídelníček,DietyS šokujícími 23 kg patří slečna Lenka k nejvážnějším případům nemoci zvané anorexie. Už nikdy nebude mít děti, už nikdy nebude normální...
Když se každé ráno probudím a podívám do zrcadla, zvedne se mi z toho pohledu žaludek. Zoufale toužím být normální, žít jako normální mladá žena v mém věku, mít svého kluka a chodit s ním. Ale nemůžu. Vážím necelých 23 kg a pořád si myslím, že jsem tlustá," svěřuje se Lenka (22) z Prahy a vyčerpaně se odmlčí.
Po chvíli naváže: "Stačí mi podívat se, jaká mám stehna. 'Tloustnou mi nohy,' oznámím mámě a ona jen potřese hlavou a jde pryč. Vím, že na takový hovor už nemá sílu. Uvědomuju si, že se zabíjím, ale stejně nedokážu vzít nic do úst. Jediné, co za den do sebe dostanu, jsou čtyři malé hořké čokolády a jedna cola.
I kdybych si chtěla vzít něco jiného, stejně bych to zase vyzvrátila. Bojím se i dotknout někoho najedeného, aby mě nenakazil kaloriemi. Už roky jsem nevkročila do kuchyně. Po tak dlouhém odmítání jídla už jinak prostě nemůžu. Nechci umřít, své chování však nedokážu změnit."
Nesnesla jsem smích spolužáků
"Ve škole se mi děti vysmívaly kvůli vyrážce. Nebylo to jen akné, ale těžký ekzém. Tak těžký, že jsem kvůli němu několikrát skončila v nemocnici. Měla jsem všude po obličeji strupy a ostatní holky se mi pošklebovaly.
Kvůli nim jsem začala nenávidět svou pleť a vůbec všechno na svém těle. A v tu dobu rodiče prošli nepříjemným rozvodem. Musela jsem rychle vyspět a stát se matčinou oporou. Ale nedokázala jsem to."
Klíč k úspěchu je štíhlost
"Neměla jsem žádné přátele a situace doma byla nesnesitelná. Život se mi začal vymykat z rukou. Pak mi jednoho dne něco došlo: všechny oblíbené a spokojené dívky, které znám, jsou hubené! Usoudila jsem, že kdybych byla taky štíhlá, můj život by byl šťastnější. A tak jsem začala hubnout a všichni okolo si mě začali všímat. Holky, které mě do té doby šikanovaly, ke mně najednou byly milé. 'Ty jsi zhubla?' říkaly mi. 'Vypadáš skvěle, pojď s náma večer.' A pak to s mým jezením šlo z kopce.
Jedla jsem stále menší porce a nakonec jsem je začala úplně vynechávat. Do dvou let, tehdy mi bylo sedmnáct, jsem už vážila jen 35,5 kila a přežívala na sklence dietní coly denně. Pak matce došla trpělivost a odvedla mě k doktorovi. Stačil mu jediný pohled a hospitalizoval mě na šest měsíců. Podařilo se mi tam nabrat asi šest kilo, ale jakmile jsem se vrátila domů, hned jsem do toho spadla zpátky a zhubla na 32 kilo. Nutkání být štíhlá jsem nedokázala čelit.
Poprvé v životě jsem měla nad něčím kontrolu a věřila, že mě druzí budou mít rádi jen jako hubenou. Když mě ten lékař znovu uviděl, dal mě převézt na uzavřené oddělení. Začalo mi jedno z nejhorších období v životě. Byla jsem zavřená s divnými lidmi. A když jsem nejedla nepustili mě z pokoje - bylo to příšerné. Nakonec jsem začala jíst a můj postoj k jídlu se změnil - poprvé za mnoho let jsem z něj měla radost. Jenže pak jsem se tam seznámila s 'kolegyní'. Ta jedla, ale přitom dál hubla, protože užívala projímadla. Přišlo mi to geniální."
Zázračná spása - projímadla
Když mě po pár měsících propustili s váhou 45 kilo, hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila projímadla. Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší, než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená - a na ničem jiném mi nesešlo.
Kupovala jsem tolik projímadel, že mi je postupně všude odmítli prodávat. Celé dny jsem nakupovala jídlo, cpala se, zvracela a plánovala, co sním zítra. Byla jsem už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly mě záchvaty a křeče. Máma byla zděšená. Zoufale se mi snažila nějak pomoci, ale všechno bylo marné.
Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale pokaždé, když jsem trochu nabrala a pustili mě, hned jsem vše zase shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř. Dívky, se kterými jsem se v nemocnici potkávala, mi vše ještě ztěžovaly, pořád jsme mezi sebou soutěžily a navzájem se hecovaly. Která z nás je nejhubenější? Kterou propustí, aniž by začala jíst?
Doktoři nakonec díky bohu pochopili, že ústavní léčba na mě nezabírá, a povolili mi zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy mi začalo docházet, co dělám svému tělu. Třikrát mě znovu vezli do nemocnice, protože mi tělo vypovědělo službu. Zuby se mi drolily, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly mi kosti. Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu - chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií.
A s máminou pomocí se mi to nakonec podařilo. Jenže jak jsem přestala s přejídáním a zvracením, přestala jsem zároveň i jíst. Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy, abychom začaly nový život, ale vlastně se nic nezměnilo. Nenabrala jsem ani kilo. 'Lenko, jestli nezačneš jíst, umřeš,' řekl mi nakonec nový doktor. Nechtěla jsem umřít a nechat tady mámu samotnou. Jenže touha po štíhlosti byla příliš silná.
Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak to můžu zvládnout, je udržovat si alespoň stejnou váhu. A to se mi zatím daří. Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a cole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater."
"Už nikdy nechci znovu do ústavu, a tak beru denně 15 tablet sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem se sebou provedla - je ze mě troska. Od patnácti jsem nedostala menstruaci. I kdybych se vrátila do normálu, nikdy už nemůžu mít děti, protože mi příslušné orgány atrofovaly. V páteři a pánvi mám osteoporózu. A nedokážu spát souvisle déle než hodinu. Cítím vinu za trápení, které jsem způsobila matce.
Jen tiše a marně závidím ostatním ženám v mém věku a toužím, abych alespoň chvíli mohla žít jako ony. Nenávidím se za to, že jsem závislá na mámě, často mě musí jen vozit na vozíku, jak jsem slabá. Nemám žádné přátele mezi svými vrstevníky a vidím, jak na mě lidi zírají, když jsem venku - tohle není život. Ale pořád se snažím uvažovat pozitivně. Řeknu si třeba, že když si teď dám kávu a do ní lžičku medu, možná budu jednou zase normální.
Můžu umřít za pár dní nebo týdnů, anebo třeba takhle dokážu přežívat ještě celé roky. Vím, že jsem silná, a pokud to zkusím, můžu to dokázat, ale uvědomuju si, že to bude ještě dlouhá cesta. Jen doufám, že se už nikdo nerozhodne opakovat to, čím jsem si musela projít já."
Takto ztýranou dívku nepotkáte na každém rohu. Ale jakkoli se zdá tento příběh neuvěřitelný, bohužel není až tak vzácný. Anorexie se šíří jako mor. Nespokojené s vlastním tělem začínají být už velmi malé holčičky. Důležité je být vnímavý k lidem kolem. Nezavírejte oči před jejich problémy - možná jim pomůžete uniknout peklu...
Anorexie je smrtelná nemoc!
Mentální anorexie je nemoc duše, kdy trpí především tělo, které si nemocný může zdevastovat tak, že zemře. Jedná se tedy o smrtelnou nemoc. Anorexií trpí převážně dívky (95 % případů), chlapců a mladých mužů však stále přibývá. Nejčastěji se vyvíjí mezi 12 a 18 rokem, někdy se však objevuje i po čtyřicítce, zejména v souvislosti s krizí středního věku u žen.
Základem je chorobný strach z tloustnutí, odmítání jídla, zmenšování porcí, což postupně vede ke ztrátě chuti k jídlu i pocitu hladu, dochází k výraznému snižování tělesné hmotnosti až k extrémní vyhublosti. Při tom dívka trpí pocity, že je tlustá či že jí hrozí ztloustnutí. I přes vyhublost jsou dívky velice aktivní, např. mnoho hodin denně cvičí. O jídle často mluví, s oblibou se podílejí na jeho přípravě, ale nikdy ho samy nejí.
Paradoxně se jim tak jídlo, které neprochází žaludkem, usídlí v hlavě. Zdravotní následky - suchá, vrásčitá, zašedlá pleť, která má sklon praskat, suché lámavé vlasy, které vypadávají, závratě, nespavost, nízký tlak, nepravidelný tep s možností selhání srdce, selhávání ledvin, ztráta menstruace. Po psychické stránce dívky bývají neurotické, s hysterickými popř. depresivními rysy.
Příčiny lze hledat v osobnostních charakteristikách dívek, v tomto směru napáchal velké škody estetický ideál 'úspěšné' ženy či dívky, která je štíhlá, aktivní a má svůj život bezpečně pod kontrolou: Mám kontrolu nad jídlem, tělo hubne, tedy mám kontrolu nad životem. Silné jsou i vlivy rodiny - rodiče si přáli chlapce, a mají dívku. Ta proto nepřijímá své ženské tvary a ženskou roli. Anebo mají rodiče na dítě neúměrné nároky a chtějí z něj 'něco mít' za každou cenu.
Dívky se podvolují tvrdému režimu, ale vzbouří se alespoň tělesně, když nemohou duševně - hubnou. Popř. je v rodinách dominantní matka anebo je rozvedená a upne se příliš na dceru, která se jí neumí jinak vzepřít. Někdy negativně zapůsobí posměch spolužáků, když dívka rychle vyspěje. Naprosto nevhodné jsou poznámky typu: Maminko, koukej, jak se nám dcera zakulatila, jak má velká prsa, zadek!
K prvotním projevům anorexie patří samotaření a uzavírání se do svého světa, náhlá ztráta váhy, přecházení při jídle nebo jeho odnášení, kam není vidět, ztráta menstruace, stálé komentáře na vlastní váhu, nespokojenost se svou váhou, i když je dívka štíhlá až hubená, stálé hovory o jídle, vyžadování vybraných lahůdek, které pak nejí, nezvykle dlouhé a tvrdé cvičení...
Při všech příznacích je zapotřebí navštívit vždy odborníka-psychologa popř. psychiatra. Čím dřív se porucha podchytí, tím větší je šance na vyléčení.
PhDr. Jitka Hofmannová, psycholožka
PhDr. Jitka Hofmannová, psycholožka
Snad....
9. ledna 2011 v 16:39 | Ostatní.. se jednou odvážíme usmát se na svět cizími ústy, podívat se do zrdcadla cizíma očima, pohladit bolest cizí dlaní, milovat cizím srdcem.. Snad se jednou odvážíme vidět svět jako jeden velkej mylnej sen, vidět rozkvetlou růži jako uvnitř zvadlou, vidět každou radost jako bolest.. Snad se nám povede políbit vzduch, dýchat skrz vodu, smát se skrz černej plášť.. Snad budeme mít jednou něco neuvěřitelně krásného, jako třeba když vám proletí kolem tváře vánek s hudbou ladnou jako labuť, čistou jako její křídla a hlubokou, jako její pohled, pak si možná uvědomíte, že na světě nejste sami a že lidi nežijí jen pro sebe, ale také pro vás..♥ By Gryczova ♥
Dopis Mamince:))
9. ledna 2011 v 16:29 | Ostatní
"Milá maminko, je mi líto, že ti musím říci, že jsem odešla z
domova se svým novým přítelem. Našla jsem u něj opravdovou
lásku, měla bys ho vidět, je roztomilý, s tím jeho bohatýmtetováním a piercingem a především s jeho obrovskou motorkou!
Ale to není vše, maminko, jsem těhotná,a a Abdul říká, že si
budeme žít krásně v jeho karavanu uprostřed lesa. Chce semnou mít ještě mnoho dětí a to je i můj sen. A protože jsem
přišla na
to, že marihuana je vlastně prospěšná, budeme pěstovat trávu i
pro naše přátele, aby nemuseli tak strašně trpět, až jim dojde
kokain nebo heroin. Zatím budu doufat, že věda najde konečně
nějakou látku proti AIDS, aby se Abdulovi dařilo opět lépe, on
si to opravdu zaslouží. Maminko, nemusíš mít strach, je mi už 13
a umím se o sebe sama postarat.Doufám, že tě budu moci brzynavštívit, aby jsi poznala tvoje vnoučátka.
Tvoje dcera
PS:Mami, všechno je to pitomost, jsem u sousedů. Chtěla jsem ti
jen říct, že jsou horší věci, než to vysvědčení, co leží na nočním
stolku. Mám tě ráda.
Několik tipů na zdravou svačinu
9. ledna 2011 v 14:09 | Jídelníček,DietyNěkolik tipů na zdravou svačinu:
- Celozrnný chléb či rohlík s rostlinným tukem a kuřecí šunkou + zelenina + voda
- Celozrnný chléb s tvarohem a pažitkou + zelenina + voda
- Rohlík s rostlinným tukem a medem + ovoce + voda
- Müsli s ovocným jogurtem + ovoce + ovocný nápoj
- Přesnídávka nebo smetánek + ovoce + oříšky, rozinky + voda
- Celozrnný chléb se šunkou a sýrem + zelenina + sušené ovoce + ovocný čaj
Věděcká teorie
9. ledna 2011 v 13:37Každý podléhá myšlence na smrt, není člověk který by na ni zapomněl, čeká na každého bez vyjímky. Ale jen málokdo na smrt nenahlíží jako na definitivní konec všeho.
VĚDĚCKÁ TEORIE
Jestliže skutečně existuje nějaký záhrobní svět, kde je a jak to v něm vypadá? I experimentátoři s paranormálními magnetofonovými hlasy kladou stále znovu tuto otázku a nedostává se jim na ni odpovědi.
Momentálně žijeme v materiálním světě. Duchovní svět je mimo prostor a čas. Právě prostorové a časové charakteristiky jsou pro nás základními orientačními body v rovině naší nynější existence. Podle všech výpovědí, které prozatím známe, je onen svět pouze odlišnou rovinou vědomí. Fyzikové hovoří o případných paralelních světech na jiných frekvenčních úrovních.
Kontakt s těmito oblastmi nezřídka navazujeme už za života - například ve snu nebo jiných změněných stavech vědomí. Tyto zkušenosti potvrzoval i věhlasný psychoanalytik C. G. Jung.
Momentálně žijeme v materiálním světě. Duchovní svět je mimo prostor a čas. Právě prostorové a časové charakteristiky jsou pro nás základními orientačními body v rovině naší nynější existence. Podle všech výpovědí, které prozatím známe, je onen svět pouze odlišnou rovinou vědomí. Fyzikové hovoří o případných paralelních světech na jiných frekvenčních úrovních.
Kontakt s těmito oblastmi nezřídka navazujeme už za života - například ve snu nebo jiných změněných stavech vědomí. Tyto zkušenosti potvrzoval i věhlasný psychoanalytik C. G. Jung.
Existuje několik vědeckých teorií o neexistenci světa duchů, nejzákladnější, uznávaná mnoha vědci a chirurgy, je, že vyhasnutí mozkových aktivitú dajně představuje absolutní a neodvolatelný konec života, že s nimi zaniká i člověk jakožto duchovní entita, protože mozek je sídlem ducha a vědomí (mysli), které jsou pouhými produkty elektrochemických procesů.
Neurofyziologové věří, že na základě dosavadního důkladného zkoumání lidského mozku přišli na to, co je vědomí, jak vzniká a funguje a co se s ním stane, když člověka zastihne biologická smrt. Zůstávají dodnes věrní takzvanému redukcionistickému modelu a vycházejí z toho, že mysl je produktem aktivity mozkových buněk (neuronů), a ne naopak, že totiž nervové buňky jsou aktivovány vědomím. Redukcionismus představuje metodu, při níž je universum členěno na stále menší vědecké oblasti.
V ortodoxním pojetí vzniká vědomí individua pouze na základě elektrochemických procesů probíhajících v jeho mozku. Proto nemůže být přímo ovlivňováno impulsy, které pocházejí zvnějšku.
Tento zcela mylný myšlenkový přístup má kořeny v šedesátých letech minulého století, kdy neuropsycholog Donald Hebb postuloval Hypotézu neuronálních propojení. Hebb se domníval, že vědomí a inteligentní jednání vznikají jako důsledek propojení mezi nervovými buňkami, jež vytvářejí neuronální sítě. Takto vzniklé neuronální svazky jsou podle jeho teorie aktivovány a měněny smyslovými vjemy. Kromě toho tvoří základ paměti.
Z hlediska této hypotézy nepředstavuje vědomí jedince zvláštní formu energie, nýbrž je pouhým vedlejším produktem elektrochemických procesů odehrávajících se v mozku. Z toho lze vyvodit, že neexistuje telepatie a ani žádná duchovní složka naší bytosti, která přežívá biologickou smrt. Po odumření mozku by podle této teorie definitivně zaniklo i vědomí.
Neurofyziologové věří, že na základě dosavadního důkladného zkoumání lidského mozku přišli na to, co je vědomí, jak vzniká a funguje a co se s ním stane, když člověka zastihne biologická smrt. Zůstávají dodnes věrní takzvanému redukcionistickému modelu a vycházejí z toho, že mysl je produktem aktivity mozkových buněk (neuronů), a ne naopak, že totiž nervové buňky jsou aktivovány vědomím. Redukcionismus představuje metodu, při níž je universum členěno na stále menší vědecké oblasti.
V ortodoxním pojetí vzniká vědomí individua pouze na základě elektrochemických procesů probíhajících v jeho mozku. Proto nemůže být přímo ovlivňováno impulsy, které pocházejí zvnějšku.
Tento zcela mylný myšlenkový přístup má kořeny v šedesátých letech minulého století, kdy neuropsycholog Donald Hebb postuloval Hypotézu neuronálních propojení. Hebb se domníval, že vědomí a inteligentní jednání vznikají jako důsledek propojení mezi nervovými buňkami, jež vytvářejí neuronální sítě. Takto vzniklé neuronální svazky jsou podle jeho teorie aktivovány a měněny smyslovými vjemy. Kromě toho tvoří základ paměti.
Z hlediska této hypotézy nepředstavuje vědomí jedince zvláštní formu energie, nýbrž je pouhým vedlejším produktem elektrochemických procesů odehrávajících se v mozku. Z toho lze vyvodit, že neexistuje telepatie a ani žádná duchovní složka naší bytosti, která přežívá biologickou smrt. Po odumření mozku by podle této teorie definitivně zaniklo i vědomí.
Následující jsou tzv. časové smyčky: jsou to momenty, kdy se prolíná současnost s minulostí. Kdokoliv v blízkosti časové smyčky může být svědkem čehosi, neboho kohosi, z minulosti. Jakýsi otisk minulosti přehrávaný v současnosti.
Další teorií jsou tzv. psychické odrazy (ozvěny): jsou to zvuky z minulosti, které se kdekoliv samovolně "nahrály", např. do zdí budov a náhodně se přehrávají jako na starém přehrávači.
Všechny tyto teorie jsou stejně nepřímo prokazatelné jako existence posmrtného života. Je opravdu možné, aby se minulost takto kdesi zaznamenala, nebo smrtí opravdu nic nekončí?
Britský lovec duchů tvrdí: Strašidla? Magnetismus!
Patnáct let strávil britský psycholog Jason Braithwaite studiem duchů a přízraků na starých hradech a zámcích. Nyní si je takřka jistý původem strašidel. "Jde o důsledek silného magnetického pole na mozek. Ten pak vytváří halucinace," tvrdí "krotitel duchů" z Británie. Vědec se zaměřil zvláště na 800 let starý hrad Muncaster, kde v sále s tapisériemi slyšeli lidé v noci dětský pláč a měli intenzívní pocit, že nejsou v pokoji sami. Obyvatelé často viděli v okolí "bílou paní, údajně ducha mladé Mary Bagg, která byla na začátku 19. století zavražděna u bran hradu.
Braithwaite, jenž se specializuje na lidi s poškozeními mozku, právě nedaleko hradu vyrostl. "Jsem přesvědčen, že se dá nalézt ve většině případů zcela přirozené vysvětlení. Netvrdím, že vždy," přiznává upřímně.
Podle jeho teorie je na vině velmi silné magnetické pole, které se aktivuje jen při určitém počasí. Takové pole může u lidí s určitou specifickou strukturou mozku vyvolávat zrakové i sluchové halucinace. To by vysvětlovalo, proč přízraky nespatří každý, kdo se rozhodne podstoupit noc v osudném pokoji.
Kastelán Peter Frost Pennigton je z bádání v hradu nadšený. "Věda by konečně měla vyřešit, proč tolik lidí tvrdí, že viděli duchy." Braithwaite to komentuje: "Moje teorie je možná chybná. Ale nemůžu se smířit s představou, že okolo mne chodí duchové mrtvých."
Patnáct let strávil britský psycholog Jason Braithwaite studiem duchů a přízraků na starých hradech a zámcích. Nyní si je takřka jistý původem strašidel. "Jde o důsledek silného magnetického pole na mozek. Ten pak vytváří halucinace," tvrdí "krotitel duchů" z Británie. Vědec se zaměřil zvláště na 800 let starý hrad Muncaster, kde v sále s tapisériemi slyšeli lidé v noci dětský pláč a měli intenzívní pocit, že nejsou v pokoji sami. Obyvatelé často viděli v okolí "bílou paní, údajně ducha mladé Mary Bagg, která byla na začátku 19. století zavražděna u bran hradu.
Braithwaite, jenž se specializuje na lidi s poškozeními mozku, právě nedaleko hradu vyrostl. "Jsem přesvědčen, že se dá nalézt ve většině případů zcela přirozené vysvětlení. Netvrdím, že vždy," přiznává upřímně.
Podle jeho teorie je na vině velmi silné magnetické pole, které se aktivuje jen při určitém počasí. Takové pole může u lidí s určitou specifickou strukturou mozku vyvolávat zrakové i sluchové halucinace. To by vysvětlovalo, proč přízraky nespatří každý, kdo se rozhodne podstoupit noc v osudném pokoji.
Kastelán Peter Frost Pennigton je z bádání v hradu nadšený. "Věda by konečně měla vyřešit, proč tolik lidí tvrdí, že viděli duchy." Braithwaite to komentuje: "Moje teorie je možná chybná. Ale nemůžu se smířit s představou, že okolo mne chodí duchové mrtvých."
Serena Roney-Dougalová
- vychází ve své knize Where science and magic meet z předpokladu, že synapse mozkových buněk fungují na kvantovém principu, což by nám mohlo za určitých okolností umožnit přístup do realit nacházejících se za hranicemi našeho časoprostorového kontinua. Takovýmito realitami by mohly být paralelní světy nebo virtuální oblasti, v nichž se nachází vědomí zemřelých.
Zkušení přírodovědci o těchto paralelních realitách dobře vědí a snaží se jejich existenci nepřímo dokázat. Pokoušejí se přimět virtuální realitu k tomu, aby se materializovala a stala se tak pro nás viditelnou. Slavný anglický fyzik David Bohm byl jedním z nich. Jeho teoretické práce jsou pro nás výzvou, abychom pozorně a důkladně zkoumali vše neuvěřitelné - tedy také manifestace jiných, výšedimenzionálních světů - a snažili se tak vypátrat, co se vlastně skrývá za jevy jako poltergeist, zjevení, posedlost a mnohé další. Abychom se pokoušeli zjistit, co způsobuje zdánlivě anomální formy vědomím řízených zásahů do našeho každodenního hmotného světa.
- vychází ve své knize Where science and magic meet z předpokladu, že synapse mozkových buněk fungují na kvantovém principu, což by nám mohlo za určitých okolností umožnit přístup do realit nacházejících se za hranicemi našeho časoprostorového kontinua. Takovýmito realitami by mohly být paralelní světy nebo virtuální oblasti, v nichž se nachází vědomí zemřelých.
Zkušení přírodovědci o těchto paralelních realitách dobře vědí a snaží se jejich existenci nepřímo dokázat. Pokoušejí se přimět virtuální realitu k tomu, aby se materializovala a stala se tak pro nás viditelnou. Slavný anglický fyzik David Bohm byl jedním z nich. Jeho teoretické práce jsou pro nás výzvou, abychom pozorně a důkladně zkoumali vše neuvěřitelné - tedy také manifestace jiných, výšedimenzionálních světů - a snažili se tak vypátrat, co se vlastně skrývá za jevy jako poltergeist, zjevení, posedlost a mnohé další. Abychom se pokoušeli zjistit, co způsobuje zdánlivě anomální formy vědomím řízených zásahů do našeho každodenního hmotného světa.





