Jídelníček 16.01.2011
16. ledna 2011 v 18:17
|
Jídelníček,Diety
Snídaně-nic
svačina-nic
oběd-trocha bramborové kaše
svačina-jogurt
večeře-nic
________________________________________________
Moc toho není,jsem nemocná ale jsem za tó ráda:)
Pokusy o život...
15. ledna 2011 v 13:29
|
Ostatní
Pokusy o život.
Co to je ?
Snažím se žít a každý den začít jako nový začátek.
Nedívat se zpátky.
Ale nejde to.
Pronásleduje mně to na každém kroku.
Ty děsivé noční múry kdy vidím jeho mrtvé oči jak na mně vyčítavě koukají.
Bylo mi sedm a našla jsem svého otce mrtvého v ložnici.
Ten pohled do dneška nezapomenu.
Jeho prázný pohled a ztuhlé promodralé tělo.
Nejde na to zapomenout.
Bratr a jeho odporné tělo jak se na mně sápe každou noc.
Chce se mi zvracet jenom na to pomyslím.
Každý kousek mého těla mi příjde odporný.
Jeho hnusné tělo mi zábijelo duši děvet let.
Ano, zabil ji !
Ten pohled dolů byl uklidňující.
Stála jsem tam v té výšce a chtěla tomu všemu dát konečně sbohem.
Prostě zkočit a na nic už nikdy nemyslet.
Už nikdy neslyšet jeho odporný hlas když mi říkal že jsem zlobivá a proto mi teď musí ublížit.
Nikdy už nemuset sedět hodiny v pokoji a ničit svoje tělo žiletkou.
Už nikdy neplakat.
Jenže jsem to nedokázala.
Objevila se tam ona.
A já hloupá jsem uvěřila že život bude lepší když mně jednou někdo vyslechl.
Jak hloupá jsem byla !
Život se nemění.
Minulost se nedá smazat.
Nedokážu žít tím co bude, nevěřím že vůbec něco bude.
Bleskovka :)
15. ledna 2011 v 12:19 | Gryzcová ♥
|
Soutěže

1.Ahoj,jak se máš?:)
2.Hlásneš pro mě?http://latest-sims.blog.cz/1101/sonb-2011-1-kolo
(Gryzcová ♥) děkuju:)+ napiš kolikaty to byl hlas)
3.Kolik ti je let?
4.Tvoje přezdívka?
5.Co chceš na diplom?
Beru prvních 5 ♥ tak neváhejte a piště popřípadě prosím hlasujte ♥
Fotografie - Doteky prstů
10. ledna 2011 v 16:49
|
Fotím♥
dotek prstů.Pro "inteligenty"..Tohle nejsou moje prsa.

Anorexii spustil můj kluk. Podváděl mě s nejlepší kamarádkou..
10. ledna 2011 v 16:20
|
Jídelníček,Diety
Skončila jsem jako vychrtlina z kostí a kůže. Je mi 18 let a mám mentální anorexii. Místo toho,abych tento krásný věk prožívala stejně jako mí vrstevníci, tiše trpím. Čtenářka Patricie napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.
Začalo léto a s ním spojené prázdniny,na které se všichni ze školních lavic tolik těšíme. Pro mě ale mělo nastat peklo. Partner mě začal podvádět s mou nejlepší přítelkyní. Celé dny jsem probrečela, ani jsem nemohla usnout, přestala jsem jíst a za měsíc jsem zhubla pět kilo.
Jídlo mě začalo ovládat
Po překonání této krize jsem už bohužel byla v pasti. Také kvůli tomu, že jsem si nemohla jen tak něco koupit na ulici, když byl hlad, protože mám alergii na lepek. Styděla jsem se jíst své "divné" rohlíky před lidmi, co o mé alergii nevědí. Lepší bylo se prostě vůbec nenajíst.
A tak mě jídlo začalo ovládat. Najednou bylo všude. Začala jsem přemýšlet, o tom co jím, kdy jím a jak moc si toho můžu dát. Nikdy v životě jsem nebyla tlustá. Myšlenky na to, že bych měla zhubnout se ani neobjevily.
Už jsem nedokázala jíst normálně
Stále jsem hubla. Už jsem nedokázala jíst normálně. Vypadávaly mi vlasy, měla jsem neustále depresivní náladu a nedokázala jsem s nikým normálně mluvit.
Zhubla jsem dalších pět kilo, a to pořád ještě neměl být konec. Moje váha byla na hranici podváhy, ale já se stále viděla normální. Lidé mi tvrdili, že už jsem dost hubená, ať neblbnu a nehubnu, ale nešlo to.
Dokázala jsem sníst za celý den jen jedno rajče a misku jogurtu. Jiného člověka by hlad donutil najíst se, ale mně to stačilo.
Dokázala jsem sníst za celý den jen jedno rajče a misku jogurtu. Jiného člověka by hlad donutil najíst se, ale mně to stačilo.
Nemohla jsem ani vyjít schody
Cvičila jsem až do úplného vyčerpání. Už jsem nemohla ani spát. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co si dám další den k jídlu. Byla jsem neustále unavená a strašně slabá.
Někdy jsem nemohla ani vyjít schody. Točila se mi hlava a bála jsem se dokonce jít i přes přechod, aby mě nepřejelo auto, protože už jsem nedokázala normálně vnímat věci kolem sebe. Ztratila jsem najednou všechny kamarády.
Připadala jsem si strašně sama. V mém životě už nebyli přátelé, škola a ani můj kluk. Už bylo jen jídlo, cvičení a "dokonalá postava".
Musela jsem si koupit nové oblečení, protože většina věcí mi byla moc velká. Velikost XS mi byla tak akorát a ještě pořád by se do kalhot této velikosti kousek mě vešel. Přestala jsem menstruovat a chuť na sex úplně vymizela. Byla jsem k ničemu.
Musela jsem si koupit nové oblečení, protože většina věcí mi byla moc velká. Velikost XS mi byla tak akorát a ještě pořád by se do kalhot této velikosti kousek mě vešel. Přestala jsem menstruovat a chuť na sex úplně vymizela. Byla jsem k ničemu.
Nad vodou mě drželo jen to, že mám ještě svého přítele, který mě snad neopustí.
Skončila jsem na psychiatrii
Doma si všimli, že není něco v pořádku. I mně instinkt napověděl, že už je možná pozdě. Musím začít něco dělat, jinak nepřežiju. Nastoupila jsem do psychiatrické nemocnice na oddělení pro poruchy příjmu potravy.
Měla jsem štěstí, že jsem nedopadla jak některé moje spolubydlící. Nevěřila bych, že se setkám s holkami, které vypadaly jako kdyby vyšly z koncentračního tábora.
Jinak jsme ale byly všechny stejné. Žádná z nás se neuměla normálně najíst. Strach z jídla ovládal všechny. Strávila jsem tam dva týdny. Musela jsem zvládnout sníst spousty jídla, ale bezvýsledně. Nepřibrala jsem ani půl kila.
Nejspíš kvůli tomu, že nemocnice neměla tak dobrý přístup k bezlepkovým potravinám, které jsou navíc velmi drahé. Nepřispěla tomu ani moje každodenní depresivní nálada, a proto jsem podepsala revers a den před Vánoci odešla domů.
Stala se ze mě vyrchtlina
Myslela jsem si, že to budu zvládat. Nezvládala jsem však nic. Život začal být těžší a těžší. Přitom by stačilo se jednou pořádně najíst.
Vánoce jsem zkazila nejen sobě, ale i ostatním z rodiny, kteří se snažili mi vyhovět a kontrolovali můj stravovací režim naučený z nemocnice. Stejně to bylo málo. Co se dalo vyhodit, jsem vyhodila. Když se nikdo nedíval, dokázala jsem v mžiku strčit do kapsy půlku rohlíku i vylít jogurt.
Všechno mi už bylo jedno, pro mě existovalo jen jídlo. Bylo to něco, o čem jsem si myslela, že se na to můžu upnout, co mám pevně pod kontrolou a co mě nezradí.
Jedla jsem málo a hubla jsem dál. Už jsem nezvládala nic. Na nic jsem se nemohla soustředit. Přítel mě dávno opustil. Nevydržel neustálé hádky, rozhovory o jídle a o tom, jak vypadám. Poslední měsíce mi vadil každý jeho dotyk. Stala se ze mě zrůda.
Jedla jsem málo a hubla jsem dál. Už jsem nezvládala nic. Na nic jsem se nemohla soustředit. Přítel mě dávno opustil. Nevydržel neustálé hádky, rozhovory o jídle a o tom, jak vypadám. Poslední měsíce mi vadil každý jeho dotyk. Stala se ze mě zrůda.
Vychrtlina z kostí a z kůže. Někdy jsem se ani sama sobě nelíbila, jenže pomoct už jsem si nedokázala.
Bez dohledu se nenajím
Nakonec jsem znovu skončila v péči psychiatrů a psychologů, a tak je tomu dodnes. S jídlem mi pomáhají rodiče. Hlavně máma. Nejsem schopná se bez dohledu najíst. Pořád mi něco v hlavě radí, jak jídlo schovat nebo vyhodit. Nedokážu ten hlas umlčet.
Je to už víc než půl roku, co mám mentální anorexii. Léčím se asi čtyři měsíce a ještě zdaleka nemám vyhráno. Přibrala jsem tři kila, i když moje váha ukazuje podvýživu, já si připadám normálně hubená.
Nevím, kdy v sobě objevím to, abych si řekla, že už chci konec toho všeho a že chci začít žít jako normální zdravá holka. Někdy mám pocit, že by snad bylo lepší umřít. Už se nikdy nevyrovnám s tím, že jsem tolik ublížila lidem, které mám ráda. Díky antidepresivům už nemám tak špatné nálady. Odešla i podrážděnost a výčitky z jídla.
Sama si však říkám, kdy tohle všechno skončí? Budu zase jako dřív? Přestane mě jídlo ovládat? Kdoví...





